THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ještě než oficiálně 23. 2. 2009 vyjde novinkové album „Hollow Crown“, pojďme se ohlédnout do doby nedávno minulé, kdy znovu vyšlo jejich druhé řadové album „Ruin“. O ARCHITECTS se velmi často hovoří jako o formaci, jenž by měla zaplnit trhlinu, kterou vytvořil zánik božských SIKTH (se kterými za jejich života poměrně často koncertovali). Už to samo o sobě je určitým příslibem kvality jejich tvorby. Takže: pojďme na to.
„Ruin“ je druhým albem těchto mladých Britů, kteří bruslí na nestálých ledech techničtěji směřovaného a čerstvě působícího metal core. Nedá se jim upřít snaha o rozmáchlé veletoče v tempu skladeb i v motivech, které dodávají písním na variabilitě. Tu doplňují i minoritní melodické zpěvy, často podkreslené brutálnějšími vokály. Vše je ordinováno tak, aby se nasytili jak příznivci math coru, tak i vyznavači odlehčenějšího metal core, takže pokud patříte mezi posluchače žánrově omnivorní, bude vám tato výživná směs pro ouška zajisté chutnat. Časté změny rozpustile narušují koncept skladeb a tím dodávají celku poměrně významný podíl nesourodosti tam, kde je podobný přístup vyžadován. ARCHITECTS dokáží pracovat i s pomalejšími, melodickými a náladovými motivy, které sice dělají jejich tvorbu skousnutelnější pro širší plénum posluchačů, nicméně v podobných plošných pasážích se místy neubráním zívnutí. Zbrklejší poloha kapele sluší mnohem více.
Kolem té se poslední dobou točí poměrně zajímavě velkohubý a nahypovaný mediální kolotoč, a to hlavně v zahraničních tiskových gigantech, zaměřujících se na tvrdší kytarovou scénu. Toto PD lobování ze strany vydavatelství Century Media je sice v ledasčem nafouknuté, neboť agilní Briti svoji tvorbou Ameriku rozhodně neobjevují, ale s jeho základem se ztotožňuji. ARCHITECTS jsou partičkou, která stojí za pozornost.
Kapela pro mě tímto albem uvázla stylově někde na půli cesty, což z „Ruin“ dělá do určité míry nahrávku nemastnou-neslanou, a již teď mohu říci, že z následníka „Hollow Crown“ mám pocit mnohem lepší. „Ruin“ pro mé uši nabízí nezanedbatelné množství záživné vaty, která nemá jasno v tom, zdali se tvářit jako agresivní, energický a dynamicky extrémní technický dravec, nebo se spíše bez křečí otevřít širší posluchačské obci a dodat více hitových ambicí, melodických kytar a zpěvných fragmentů. Díky tomuto nejistému postoji nepůsobí celek zcela přesvědčivě, do borců ze SIKTH zkrátka ARCHITECTS ještě něco málo chybí. To ovšem nic nemění na tom, že fošna zvaná „Ruin“ je silně nadprůměrným albem v žánru. Bodovou rezervu si však vytvořím. Tito chlapci mají totiž na víc, to už teď vím.
Silně nadprůměrný metal core techničtějšího rázu z ostrovního království. Že by SIKTH našli pokračovatele?
7,5 / 10
Sam Carter
- vokál
Tom Searle
- kytara
Tim Hillier-Brook
- kytara
Ali Dean
- basa
Dan Searle
- bicí
1. Buried At Sea
2. Hunt Them Down
3. You'll Find Safety
4. Always
5. Sail This Ship Alone
6. Heartless
7. North Lane
8. I Can't See The Light
9. Low
10. Running From The Sun
11. Save Me
12. Broken Clocks (Re-Release)
The Here And Now (2011)
Hollow Crown (2009)
Ruin (Re-Release) (2008)
Ruin (2007)
Nightmares (2006)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Century Media Records
Stopáž: 39:18
Produkce: John Mitchell, Ben Humphreys and Architects
Studio: Outhouse Studios
Síce ma spočiatku album bavilo počúvať oveľa viac ako predchodcu "Nightmare", no s postupom času sa mi stáva, že ku koncu "Ruin" sa už pomaly začínam nudiť, možno by pomohlo ubrať 2 songy a bolo by všetko ok... Inak voči albumu väčšie výhrady nemám, ani voči zvuku, dokonca mi výnimočne nevadia ani melodické vokály... Možno preto, že sa tu nimi zbytočne neplytvá.... Inak klasický, mierne technickejší, metalcore....
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.